Sikarův chilliblog, neboli mé osobní excesy na Blog.cz

Tak jsem si uvědomil, že v prosinci 2010 jsem tu měl shrnutí, jaké jsem viděl pěkné seriály v průběhu onoho roku. Proč to nezopakovat, tentokrát o roce 2011?

Stručně a jasně, v rámci televizní zábavy opět nadprůměr. O Doktorovi jsem psal ve výše zmíněném článku, tak jen některé postřehy. Dokonale děsivý nápad - Silence. Ne tak moc jako plačící andělé nebo plynové masky, ale rozhodně sugestivní. Dále nejepičtější moment - celá epizoda A Good Man Goes to War. Nejzábavnější díl - Let's Kill Hitler. Díl, na němž byl znát autor scénáře - Doctor's Wife (napsal Neil Gaiman).

Dobrá, BBC, další Moffatův počin? (Viz Doktor.) Jdeme na to. V podstatě filmový seriál (epizody mají hodinu a půl), tři díly ročně. Je už šest dílů, viděl jsem pět a... Vezměte Sherlocka Holmese a zasaďte ho do současnosti. Dejte jeho roli charismatickému herci schopnému projevovat emoce ve stylu pana Spocka. Co vlastně vznikne? Nevím, nejde to specifikovat. Sherlock na mě osobně nepůsobil úplně jako detektivka, ale cosi výš nad detektivkou. Stručně - geniální. Netřeba říkat víc. Mimochodem, to víte, že pánové Holmes a Watson budou hrát Šmaka a Bilba Pytlíka?

Minule jsem uváděl, že se začínám dívat. Spin-off Doctor Who o kapitánu Jacku Harknessovi. Oproti family friedly Doktorovi zaměřeno na dospělé diváky, takže si nebrali servítky, co se násilí a sexu týká. První sezóna popcornová zábava s pár hodně dobrými momenty, druhá sezóna o poznání lepší, dost na emoce. Následovala pětidílná minisérie Children of Earth, u níž byl také znát větší rozpočet a já jsem slintal až na zem. Následující desetidilná série Miracle Day... Dobrý nápad, ale kdyby to mělo pět dílů, udělali by lépe. Děsně rozmělněné, dost slepých uliček, jedna konkrétní epizoda by byla vynikající, kdyby se ji nesnažili vecpat do téhle série a nechali ji samostatně. Viděl jsem sice už i horší věci, ale v porovnání s předešlou sérií odvar. Veliké plus bylo vidět dva herce ze Star Treku, hlavně Johna de Lancie. Utvrdil mě v tom, že dostává zásadně role klidně i kladných, ale přeci jen šmejdů. A mimochodem, v jedné scéně je vidět česká papírová padesátikoruna - těsně po jejich zrušení.

Mám je rozkoukané, konkrétně jsem stále u prvního Doktora a v druhé sezóně. Co na to říct? Je znát, že to je ze začátku šedesátých let. Místy se člověk musí hodně smát, ale vzato kol a kolem, některé příběhy jsou vystavěné slušně propleteně a ani dnes neurazí. Chvílemi bych sice tehdejší tvůrce zavřel do klece (jedna epizoda z celku The Keys of Marinus se mě snažila ubít nulovým obsahem), ale dívat se na to dá. Později dodám podrobnější popis.

Následující část je naprosto vážná.

Tak. Jsem brony a nestydím se za to. Furt mi vrtalo hlavou, proč je tolik meme na poníky, tak jsem si řekl, že se juknu. Upozorňuji, že teď mluvím o nové sérii, která se začala natáčet v roce 2010, ne v osmdesátých letech.

Seriál pro děti? Proč ne, to jsou i Kačeři nebo Gumídci, přičemž oboje i v nynějším věku považuji za kvalitní zábavu. A noví poníci jak když navázali na tyhle dobré animáky z devadesátých let. Jednotlivé příběhy jsou vystavěny na slušných zápletkách a nepůsobí stupidně. Dále jsem musel ocenit postavy, protože všechny mají svůj vlastní osobitý charakter, žádná šeď. Oceňuji flashovou animaci. Celkově je ten seriál inteligentní a každý díl obsahuje pro děti nějaké poučení na téma přátelství. Humor, ať již groteskového stylu nebo slovní, dospělého neuráží, je skutečně vtipný.

Ale pak je pár věcí, které mě u seriálu pro děti vážně zarazily. Chápu, že to slovo může mít v rúzném kontextu lehounce jiný význam, ale když Applejack řekne Rarity "You are just bitching.", prostě jsem musel pozvednout obočí.

Další extrémně silný bod byly první dva díly druhé sezóny. Záporákem je Discord, což je - podržte se - zosobnění, vlastně skoro bůh chaosu. Krucinál, dost odvážné na dětskou mysl, ne? Navíc ho namluvil výše zmíněný John de Lancie, což dohromady dává dost krušné asociace.

Mimochodem, úplně hlavní postavu, jednorožkyni Twilight Sparkle, tímto řadím do svého seznamu správných čarodějů.

Říkejte si, co chcete, ale za sebe mohu prohlásit, že tohle je seriál, který jednou bez starostí pustím svým dětem, aniž bych se bál, že to z nich udělá debily.

Jo, ano... písničky jsou nechutně chytlavé, že si je musíte furt broukat.

Tak. Snad si teď dodatečně nevzpomenu, co dalšího jsem viděl a vytrousil to z hlavy.

Víte, co je zajímavé? Pár lidí mi soukromě napsalo, že je baví porotcovské sténání. Budiž.

Chvílemi pláču. A pak se zas jindy raduji. Poslední dobou jsem porotcovské čtení přenesl do dopravních prostředků a říkám si, co na mě asi musí říkat spolucestující. Šklebím se, občas zakroutím hlavou nebo si nahlas povzdychnu. A proto by neuškodil menší náhled, jak tahle práce vypadá z mého pohledu. A ano, tentokrát bez vztekání, protože se mi do pracek dostalo několik slušných povídek po sobě.

Stručně a jasně, když čtu, hledím u textu na následující kritéria:

1) Stylistika - pokud je i sebelepší nápad napsaný jak slohovka žáčka třetí třídy, pochopitelně to nedostane kdovíjaké bodové ohodnocení. U vlastních textů pochopitelně potřebuji, aby to viděl někdo další, ale jinak jsem si od roku 2006 cvičil "korektorské oko", které si všimne šroubovaných vět, opakujících se slov nebo toho, že všechny odstavce začínají stejným slovem.

Podkategorií je ještě originální práce s jazykem. Ta není třeba, ale když se s ní setkám, máte za to bonusový bod.

2) Gramatika - výmluva, že k tomu jsou korektoři, je k ničemu. Je to vaše sebeprezentace, takže pokud najdu v třetí větě hrubici, pak v páté, posléze v sedmé... obracím oči k nebi. Když víte, že nepíšete dokonale, najděte si dobrého korektora, jenž si to po vás přečte. Víte, co zklame nejvíc? Perfektně napsaná povídka, takřka bezchybná a pak vás do očí praští "Děti si hráli". Uf. Upřímně, ji/jí, mě/mně, chybějící čárky, to se dá odpustit, pokud to je ojediněle, ale něco takhle základního dovede zkazit náladu. Potěcha z dobré povídky obvykle uteče. A není milé u třetího podobného kopance přemýšlet, zda kvůli tomuhle dám místo devíti bodů osm...

3) Příběh - fantasy soutěž neznamená elfy, trpaslíky, draky a čaroděje. Ano, může se stát, že podobně klišé povídka bude prostě dobrá (ne doslova taková, ale už jsem na takovou narazil a věřím jí do první dvacítky), ale když začíná slovy "Elfí král se podíval na shromážděné trpasličí bojovníky", je více jak devadesátiprocentní šance, že to nebude žádná sláva. Stejně tak je hodně špatné, když povídka nemá příběh vůbec žádný. Jakési plané teoretizování a výčty působí spíše dojmem encyklopedie nebo učebnice. Neustávající akční sekvenci také nepovažuji za povídku.

4) Obecný dojem - prostě takové "Jak dobře se to četlo". Letos zatím celkem pohoda, ale pamatuji si loni na povídku, u níž jsem musel první tři stránky projet rychločtením, protože se nedaly číst. Kecy, kecy, kecy. Zbytečné kecy, které by šly shrnout na půl stránce. A teď nemluvím jen o stylu - někteří lidé prostě píší nečitelně, že to skoro tahá za oči. A nebo nudně. Hodně nudně. Věřte, že nudně napsaná povídka, i kdyby měla sebelepší příběh a zpracování, nikoho moc nenadchne.

5) Přehánění - nic nepřehánět, abych tak řekl. Četl jsem povídku, v níž se autor bahnil v naprosto zbytečném popisu. Celkem jsem chápal, že ten popis měl značit nudnou rutinu, ale plchužel ve výsledku byl nudný i pro porotce. Jinde byl zase přehnaný hrdina. Když jsem to četl, měl jsem dojem, že by v prvním kole rozbil držku Supermanovi a Lobovi najednou. Nebo v jiné povídce zase humor. Ne, že by ty fórky byly špatné, ale hodně z nich bylo poměrně nucených, skoro křečovitých. A ano, obří armády. Obří armády jsou povinností. A taky výbuchy a situace, které by hrdina nemohl přežít, ale jemu se to nějak povede.

Jako vždy se dají autoři rozdělit do následujících kategorií:

1) neumí psát a nemají nápady, případně pitomé nápady (bahno, zakázat jim přístup k psacím potřebám, odstříhnout je od elektřiny a těm nejhorším usekat prsty)

2) neumí psát, ale mají dobré nápady (pokud jsou to mladší ročníky, tak psát, psát, psát, třeba to půjde)

3) umí psát, ale mají pitomé nápady (najít si řádný zdroj inspirace. Méně amerických filmů a PC her by neuškodilo)

4) umí psát a mají dobré nápady (netřeba komentovat)

S tím také souvisí bodování. Upozorňuji, že celkové hodnocení skládám z poznámek k na začátku uvedeným pěti bodům.

1 bod - Mít tě po ruce, nevím, jak by to dopadlo.

2 body - Až budu o tvé povídce mluvit, bude mi do konce života cukat levé oko.

3 body - Uf. To bylo... vyčerpávající. Prosím, dej mi den na srovnání.

4 body - Mňo. Nemastné a neslané. Ne, nemám chuť ti ublížit, neboj.

5 bodů - Šedý průměr. Není to špatné. Ale není to ani kdovíjak dobré.

6 bodů - Hele, ty piš. Není to špatný a myslím, že když se trochu vypíšeš, bude to dobrý.

7 bodů - Dobrý. Hele, dobrý. Líbilo se mi to. Fakt, že jo.

8 bodů - U čtení jsem se opravdu bavil a myslím si, že jsi fakt dobrej. Nebezpečně dobrej.

9 bodů - Tleskám. Zatraceně kvalitní kus textu.

10 bodů - TY HAJZLE! Proč jsem tohle nenapsal já?!

Na závěr několik důležitých informací. I když se umístíte od sedmi bodů výš (= nadprůměrně), očekávejte, že kritika bude. Druhou největší chválou je ode mě naprosté ticho, nejvyšší chválou něco ve smyslu "Sereš mě" (Ahoj Eky). Nejméně kritiky obvykle schytají povídky se čtyřmi až šesti body. Průměr, to slovo vyjadřuje vše. Tři a méně se většinou dočkají afektovaného vřískotu. Devět a deset maximálně nějaké té připomínky. Jenže sedm a osm jsou nejkrizovější. Pokud je povídka hodně dobrá, opravdu zatraceně dobrá, začnu v ní nedostatky zdůrazňovat o to víc. Proč? Protože kdyby se těchhle pár drobnůstek vyladilo, tak by to mohlo být klidně devět nebo deset.

Jinými slovy, rýpnu si kdykoliv. Opravdu nečekejte, že bych něco neokomentoval.

A k tomu také říkám - je mi celkem jasné, že si díky tomuhle mohu nadělat nepřátele. Proto doufám ve vzájemnou ohleduplnost. Zasláním povídky jste souhlasili s tím, že dostanete zpětnou reakci. V případě anonymity o to krutější, protože když jsem požádán o kritiku (ač ji pro jistotu nenabízím, už tato situace párkrát nastala), raději se vždy ptám na věk autora. A musím říct, že když dostanu povídku od patnáctileté autorky a poté otevřu svoje texty napsané v patnácti, může se stát, že budu ve výsledku příjemně překvapen. A krom kritiky přidám ještě povzbuzení k další tvorbě.

Tak. Dotazy?

Hygiena zosobněná naškrobeným úředníkem dál bušila za halasného pokřikování na dveře. Cucyril mezitím hledal hygienu na jídelním lístku, zatímco Krvemiloš stavěl před dveřmi barikádu. Nebo si to alespoň myslel, protože si spletl dveře a svou snahou ve skutečnosti znepřístupnil ledničku.

"Otevřete!" ječel úředník a začal o dveře rozbíjet židle. Cucyril zahodil jídelní lístek a zkoušel štěstí s almanachem "Kdo je kdo v britské aristokracii", ačkoliv měl tušení, že encyklopedie psů by byla lepší volbou.

Protože příběh vyžadoval nějaký zvrat, jenž by byl úplně pitomý a později byl vyhodnocen jako naprosto zbytečný, rozhodla autorská rada nechat povzdychnout ženu.

Žena tedy povzdychla a upíři ji i přes rámus za dveřmi zaslechli.

Pán od hygieny toho již zažil hodně, ale dosud nikdy, aby skrze dveře proběhl Krvemiloš a s výkřikem "BOCHTÉ!" mu utrhl kravatu a z rozjařenosti vytáhl z kapsy žvýkačky, jimiž se začal strefovat do nedalekého tuleně.

Tuleň to chudák nesl velice špatně a proto bylo rekvizitářem rozhodnuto, že mu bude proplacena týdenní dovolená v Brdech.

Zatímco za radostného juchání Krvemiloš skákal zosobněné hygieně po břiše, Cucyril se jal pátrat po zdroji tajemného ženského povzdychu. Přátelé však nemohli vědět, že to pouze kolemjdoucímu Sherlocku Holmesovi přišla SMS.

Krvemiloš se za pomoci rány stolem do hlavy uklidnil a teď spolu se svým přítelem zíral kolem sebe a díky zlatorybí paměti marně přemýšleli, proč vlastně vyběhli z kuchyně.

Úředník se pomalu sbíral ze země.

"Vy holomci! Napadení úřední osoby, traumatizace tuleně a znehodnocení žvýkaček! To vidím na řádnou žalobu!"

Upíři ho však neposlouchali, protože si všimli obrovské cedule s nápisem "DALŠÍ DĚJ TUDY".

A přátelé si uvědomili, že až na jedno slovo dnes vůbec neprznili žádný pozemský i jiný jazyk.

Zlo! Už jsem o tom psal dříve, ale myslím, že díky porotcování neuškodí myšlenku trochu rozvést. A abych pravdu řekl, děsí mě, že mi mé obavy vždy někdo potvrdí. Plchužel obvykle prohlášením, že to považuje za normální.

Co vám psaní přináší? Mně osobně (někdy) odpočinek a (ideálně) zábavu. Někdy se povede, že písmenka skáčou na virtuální papír sama a já najednou koukám, že jsem toho fůru napsal, samotnému se mi to líbí... Co se mi líbí? Jaké jsem vymyslel postavy, prostředí, příběh. Ale dělám to tak, aby celý text působil zábavně. A to pokud možno nejen pro mě. Nemusím se ztotožňovat s ideály a názory hlavního hrdiny. Nemusím souhlasit s tím, co se v příběhu děje. Hlavní je, že to drží pohromadě a dává to vcelku nějaký říkejme obraz.

Jenže potom čtete nějaký text a je vám jasné, co čtete doopravdy. Autor si něco kompenzuje.

1) Své problémy přenáší na papír a dává jim podobu záporáků.

2) Sám sebe pochopitelně stylizuje do hlavního hrdiny. Tam si pochopitelně kompenzuje všechny své nedostatky. Stačí jedno jméno - Mary-Sue

3) Vysněný svět je autorův ideální svět.

4) Nakonec tu máme taková individua, která si zcela jasně kompenzují svoje sexuální úchylky. (například v CKČ dnes již legendární Svazovač)

Pokud máte nějaký problém, je pěkné to řešit tak, že se podělíte. Ale vypovídejte se kamarádovi/psovi/palmě. Pokud řešíte své soukromé trable tím, že o tom napíšete povídku, věřte, že pozorný čtenář to pozná. A také věřte, že ho to může otravit. Zvláště, když je to opravdu hodně emocionálně zabarvené a jedná se o obdobu plakání na rameni. A víte, co je nejhorší? Myslím, že tohle lze hezky vyjádřit obrázkem. Pokud někdo čte nebo ještě lépe hodnotí vaši povídku, zajímá ho skutečně něco jiného.

Všechny postavy svým způsobem vychází z nás. Ale dělat to málem doslova? Děkuji, nechci. Myslím, že postavu, co by byla mým živým obrazem, bych nesnesl. Zvláště problém je, když podle stylu psaní poznáte věk autora. Potom stačí jedním okem zašilhat na postavu a už víte, že tohle napsala maximálně šestnáctiletá "rebelka" a toto je její osobní Mary-Sue. Plchužel, některým autorům to v šestnácti nekončí.

Svět, kde je vše krásně takové, jaké byste si to přáli? Ideální společnost pro vaši zmučenou a nepochopenou duši? Dobře, jindy se rozkecávám, dnes bych řekl dvě zkratky - STFU a posléze GTFO.

Čtvrtý bod. Nic proti erotice v literatuře, ale upřímně, když tak někdy čtu, říkám si, že čeho je moc, toho je příliš. Snaží se autor natáhnout pubertální čtenáře nebo si pomaličku začíná něco kompenzovat? Tohle by bylo na delší povídání, ale šiščí statistika praví, že v pokud je v (amatérském) textu erotická scéna, tak je na takových 97,83 % naprosto samoúčelná a text by fungoval i bez ní. Možná dokonce lépe.

Shrnutí. Pokud si chci přečíst dobrý příběh, nejlepším autorem je řemeslník, co píše tak, aby napsal dobrý příběh a je to jeho prvotním cílem. Není nic horšího než snílek s hlavou v oblacích, jenž je přesvědčen, že nám sděluje své vnitřní životní pravdy.

Uf. Tak, pára upuštěna, jdeme na další povídku...

Na závěr budu lehce mimo téma citovat Ekyelku: "Sereš mě, Sikare."

Pokud si někdy tohle od ní nebo ode mě vyslechnete, věřte, že na to jdete opravdu správně. Ve skutečnosti jsou to nejvyšší slova uznání.

Pointa v názvu článku je extrémně ironická, jak bych rád upozornil předem. Hodnotím, hodnotím, za dnešek mám zatím dvě povídky. Druhá se mi líbila, dal jsem 8/10 (vyšší jsem dosud neudělil), ale ta první... Během čtení jsem pokyvoval hlavou a říkal si, že autor má obrazotvornost, ale je znát jeho mládí a nevypsanost. Říkal jsem si, že slabší průměr, dám tomu 4/10, protože jsem se u toho spíše smál, než že bych nadával.

A potom přišel poslední odstavec. Málem jsem hodil F bombu (FFFFFFFFUUUUUUUUU) a z 4/10 se stalo 2/10. Důvod? "Pointa". A není to první podobný text, takže se jdu vyřvat.

Představte si následující - autor píše. Píše, píše, píše, vy čtete, čtete, čtete. Na první pohled "obyčejný" příběh, zdá se, že by to mohl být začátek něčeho delšího, ale vidíte celkový počet stran, takže tato domněnka padá. No ale třeba to bude mít nějaké vtipné rozuzlení.

Jelikož jsem zatím vázán (možná jen sebou samým) mlčenlivostí, dám ukázkový "scénář", jak podobná povídka vypadá.

Autor v tomto okamžiku očekává, že si všichni údivem narazíme kostrč. Já jsem si narazil čelo o stůl a mít blíž stěnu, mohl jsem zatlouct skobu.

A takhle to je, hlavně u mladších autorů, pořád. Vymyslí si nějaký způsobem "zajímavé" postavy a prostředí, píšou o něm, vyžívají se v tom, jak to mají vymyšlené... Ale v okamžiku, kdy dojde na lámání chleba a chtějí text poslat do literárního klání, vrznou tam nějakou rádoby zajímavou pointu ve stylu deus ex machina a myslí si, že je vymalováno.

(Malá vsuvka - samotnému se mi loni kvůli spěchu povedl podobný kiks, přiznávám, ale tam jsem měl už i problém s maximálním počtem znaků. Důvod, proč nemám rád dopisování na poslední chvíli. Ovšem pokusil jsem se závěr neodbýt jednou holou větou, ale naznačit, že je v tom trochu víc. Snad.)

Vážení psavci, když už jste schopni vymyslet celkem zajímavé reálie a postavy, prosím, nezabíjejte svůj text náhlým "překvapivým" odhalením nebo něčím podobným. Raději si je hýčkejte a zkuste z nich dostat zajímavý příběh. Přijít za pět minut dvanáct s něčím, co celé vaše snažení převrátí o 180 stupňů, je... hloupé.

Tubecat je tady se svojí velice nevtipnou a uhozenou minisérií, než se Bilbo vrátí z dálek. Proto, pokud máte chuť na něco vtipného, odkážu vás na Anti-Tube Crow.

Takže opět spáchal SIKAR.

Minule jsem řešil první otázku, kterou mi lidé pokládají. Dnes pořeším druhou.

S touhle otázkou mám problém. Dvojnásobný, když se vás na ni optají na Parconu pěkně přede všemi. Co říct? V zásadě jsem řekl, že já ani nevím. Prostě to přijde samo. Lehnu do postele, zavřu oči, prásk, do hlavy najede nápad, a pokud nemám po ruce notes nebo aspoň mobil (ať už text nebo diktafon), obvykle jsem v háji. (A J.Mostecký mi posléze dal doplňující dotaz na téma sexuální život, jímž mě i celý sál rozchechtal. Palce nahoru.)

Nápad může přijít kdykoliv. Při jízdě vlakem například (u mě časté). Nebo při poslechu hudebního alba, jehož atmosféru byste rádi zaznamenali (o tom jsem už psal. Pozor, zákazy v článku zmíněné stále platí! Klidně už ale prozradím, že první zmíněna povídka je Karty Nelžou).

Víte ale, kdy přichází inspirace nejčastěji? Během samotného procesu. Příkladem budiž včera dopsaná povídka. Soubor jsem vytvořil 25.12.2011, dopsal jsem 3.1.2012. Deset dní včetně, z nichž jsem ale nepsal všechny, takže říkejme, že trvala týden. S jakým nápadem v hlavě jsem začínal?

Vlastně žádným. Jeden maličký motiv, jeden drobný nápad. Jedna postava, prostředí. Jenže se to psalo samo. Sedl jsem a jel. Jeden večer jsem o půl jedenácté večer sedl, otevřel soubor a přemýšlel, zda něco napíšu. Nálada byla, nápady ne. No, pár vět... Ha! Pár vět stačilo, najednou bylo půl dvanácté a já měl asi o pět normostran víc. Nápady, co dál, přišly vždy samy. (Detaily neuvádím, v případě tohoto textu musím až do podzimu zachovávat anonymitu. Řeknu jen, že je určen pro Žoldnéře fantazie, o vlásek se přiblížil limitu (46 000 znaků) a poprvé jsem s textem do téhle soutěže sám spokojený).

Jak mi jednou někdo řekl: "Je hezké chodit na kurzy tvůrčího psaní, ale když člověk nemá nápady, stejně nic nenapíše.". Určitě to tak neplatí u všech. Nebo rozhodně ne vždy, ale u sebe můžu říct, že abych chtěl psát, musím psát. Jakmile se prsty rozjedou po klávesnici, mozek se sám nastartuje a vymýšlí zápletky, zákruty, výkruty a krůty.

Aneb na téma jsem musel pohovořit, protože při hodnocení povídek ze soutěže O dračí řád chvílemi žasnu, co se najde. Lidé třeba i umí psát. A dobře, čtivě. Jenže jak dojde na nápad, najednou zjistíte, že čtete stou variaci na to samé. Nebo se namísto příběhu dočkáme... no, někdy ničeho.

Tak jo. Měl jsem cuky, Bilbo o tom ví... Takže, ještě než nastane jednoho dne další regulerní série Tubecat, přivítejte TubeMiniSeries. Kratičkou sérii o zatím nevím kolika dílech.

Pachatelem je tedy SIKAR.

ODKAZ NA VEEEEELIKÝÝÝÝÝ STRIP.

Vážení a drazí, je to za námi. Rok 2011, podle TlusŤjocha rok chilli nám definitivně uběhl. Co přinesl?

POKUD SE NECHCETE ZBYTEČNĚ NASRAT Z MÉHO EGOISMU, DÁL NEČTĚTE. Z JEDNÉ STRANY JSEM SI VYSLECHL, ŽE MACHRUJU, Z JINÉ (DOSTI NEZÁVISLÉ A V MNOHA OTÁZKÁCH SAKRA UPŘÍMNÉ), ŽE JSEM PODEZŘELÉ SKROMNÝ. STŘEDNÍ CESTOU BUDIŽ TO, ŽE SI BUDU DĚLAT, CO BUDU CHTÍT. HATERS GONNA HATE...

Mohl bych říci, že se mi opět celý rok dařilo rozsévat správnou dávku lásky a nenávisti, ale to by bylo moc krátké, takže...

Rok 2011 budiž rokem Tubecat. Ač komiksy jsme s Bilbem aktivně tvořili již v roce předešlém, zde se článek Tubecat - začalo to nevinně objevil 23. ledna 2011 v 13:48. Od té doby měla číča 63 dílů + 2 speciály. Je nám líto, že od září to není žádná sláva, ale chystá se alespoň minisérie, než bude mít Bilbo čas. Přesto můžete vidět, že statisticky jste dostali více jak jeden díl týdně.

Dalším projektem, jenž očividně přitáhl pozornost, byla Upíří GIGAromance ultrafrnk blááád. Vím, že od listopadu to stojí, ale slibuji, že se to zase rozjede. Krvemiloš a Cucyril budou pokračovat ve svém pátrání po řádných bochté.

V září jsem přebral po Mami v Autorském klubu rubriku Milujeme KOMIX. Doufám, že ji vedu jakž takž dobře, protože musím říct, že když už jsou čtenáři aktivní, je radost na tom dělat.

Projektem nad všechny projekty je také blog zaměřený na hodnocení témat týdne. Být součástí týmu dává člověku alespoň záchvěv pocitu moci "Rozhodují o kvalitě vámi vedených životů, ho ho ho!"

Z hlediska sociálního života stojí za povšimnutí blogosrazy. Velice rád jsem poznal pár kolegů "z branže". O Standovi nemluvě. Další kolo se odehraje již brzy. Takže armádu s sebou...

Osobní život... nikoho nezajímá. Pravidlo číslo jedna - moje stesky a radosti vám stejně prd řeknou, tak proč to rozepisovat.

Pohádky pro kulíšky! Pohádka o guláši vyšla tiskem. Edith očividně dosud nepřišla na to, že se jedná o text, jenž působí hrubozrnným zářením na dětské mozky a mění je v monstra požírající křečky. Chystám další hromádky písmenek určené k mutování dětí.

Tento rok se mi díky častému pobytu v dopravních prostředcích povedlo nasadit čtenářské tempo, které jsem měl naposledy na základce. Nedělal jsem si čárky, ale odhadem jsem přelouskal tak 40 knih, plus mínus autobus. Upozorňuji, že skutečně čtu jen ve vlacích a autobusech, jinak by to bylo podstatně více.

Pisatelská stránka věci slavila jeden veliký úspěch. No a jelikož neštěstí nechodí samo... Cena Karla Čapka ve svém již třicátém ročníku zaznamenala něco, co se za její historii nestalo. Tři (ze čtyř poslaných) texty ve sborníku Mlok od jednoho autora, to se dle všeho stalo zatím jen jednou. Ovšem to byl ověřený profík, nikoliv někdo, kdo se zúčastnil poprvé. Než pronesu obligátní "bitch please", rád bych nadhodil několik bodů, jež mnozí rádi ignorují.

1) Hlavní cenou nebyla trofej Skokan a tři diplomy. Byla to účast na besedě ne jako návštěvník, ale jako host a fakt, že ti důležití lidé z fandomu (SKUTEČNÉHO fandomu, takže autoři, redaktoři, nakladatelé a další podobná zvířena) mě při předávání viděli jít na pódium třikrát. To by mi stačilo k tomu, abych si zabalil fidlátka a už nikdy nic nenapsal. Mise splněna nad očekávání. Jenže na to jsem moc ješitná svině.

2) Další důležitou cenou bylo, když si s vámi sedne profík a u piva vám řekne, co se mu líbilo. O jedné povídce, co ho zaujala, vám řekne, že ji osobně navrhoval na první místo a přišla mu "vyspělá" (Že by narážka na to, že jsem při předávání byl asi nejmladší?). Že se mu líbila předně atmosféra yada yada yada...

3) O čtení mého textu v rádiu víte.

4) Jak jsem zmínil, třicetiletá historie tohoto klání. Čtěte: prestiž.

Bonus) Do dalšího ročníku poslané texty uvádí Ekyelku do depky. Tu Ekyelku, která v oboru dosáhla toho, po čem pasu já.

Díky tomu jsem také pár měsíců vévodil v PAFu. Posléze jsem byl o necelé tři body odsunut na druhé místo. Ale přesto. Druhý po silném protivníkovi, žádném ořezávátku? Ujde. Letos v něčem třikrát druhý po ve fandomu známých jménech. Od nich si "bitch please" vyslechnu rád.

A jelikož jsem byl "donucen" v rámci jedné redakce založit Ksichtknihu, začal jsem šířit zlo i pomocí fanouškovské stránky, kam házím všechny sebemenší psací aktualitky.

Určitě by se našla ještě fůra věcí, ale myslím, že to stačilo. Jdu něco spáchat, protože jak na nový rok, tak po celý rok. takže honem něco napsat a tak...

Poníci s vámi.

Povolávám Quadrixe:

Vezmeme to pěkně popořadě. Příběh. V tomto ohledu se to u mě neliší od psaní, protože jak jsem psal, když píšu povídku, mnohdy mám v hlavě jen úvod a dva tři body v průběhu, někdy závěr. Co bude mezitím? Nevím. Nakonec se stejně stane, že v záchvatu tvořivosti to pokroutím natolik, že závěr musím vyměnit za něco jiného. U RPG dvojnásob, protože člověk nikdy neví, co zas hráči vyvedou.

Raději než příběh vymýšlím podklad příběhu. To už souvisí s prostředím. Přiznám se, že v Alianční jsem vymyslel dobře tři roviny, na nichž se příběh odehrává (a jedna další se vytvořila tak jaksi sama) a navzájem ovlivňuje. A co je pro mě další důležité, to je historie světa. A ne nutně ta "známá", ale ještě lépe neznámá, zapomenutá. Vymyslete základy historie světa, máte rázem základ pro všechno. Nikdy nevíte, kdy kdo vykope něco z dávné minulosti. Kdy se vrátí dědictví předků. Den, kdy bude odhalena skutečná realita, která se skrývala pod povrchem... Myslím, že bych mohl psát donekonečna, ale nechci se prořeknout a prozradit něco, co bych neměl Zkrátka, na prostředí a příběh myslím ve velkém. Několik rovin, linií, dlouhá minulost, prolínání.

Poslední pravidlo - do "běžného" prostředí frknout něco neobvyklého. Dračákových reálií tu již bylo příliš. To mě spíše láká Shadowrun, protože udělat kyberdračák? Fajn! (Aneb proto jsem do Alianční šoupl vzducholodě, muškety a chystám se i na parní vláčky, ale to jste neslyšeli. Prostě jiná část světa, tak změna.)

P.S. - místnost, v níž jsou jen košťata, není zbytečná. V reálu byste kumbál na košťata doopravdy našli. Stejně jako záchod nebo příruční kuchyňku. Že jste tam neobjevili nic zajímavého? A to jako čekáte, že tam bude truhla s pokladem? V tom podzemí lidé taky potřebovali chodit na záchod, uklidit a ukuchtit si sváču.

Postavy. No, na tuhle část se těším. Krátkodobé nehráčské postavy se jedou podle šablony, protože vymýšlejte originální charakter někomu, kdo za týden zmizí. Pokud ale hodláte někomu věnovat více pozornosti, je dobré to vzít pořádně. (Ano, hrabě Erik má charakterník!)

U Maid RPG to je jasné - náhoda, tam postavy jedu zásadně podle kostek, u speciálních vlastností dávám na výběr z obou možných hozených možností. Jenže pokud má člověk možnost vytvořit si postavu podle své vlastní fantazie... Střih!

Lac. Je to plaz, takže má i mnohé plazí vlastnosti. I v naprosté tmě je schopen se orientovat pomocí "infravize" (vidí teplo). Jelikož je to v podstatě pouštní tvor, je schopen recyklovat metabolickou vodu. Imunitní systém má jako krokodýl (krokodýlí krev obsahuje pěkně silná antibiotika). Vůně a pachy rozebírá na prvočinitele Jacobsonovým orgánem.

No a potom vám někdo položí otázku "Jakou máš odolnost vůči mrazu?". To nic neví? Do pytle, proč myslíte, že jsem ho později nechával chodit navlečeného do těžkého kabátu? Je mu skoro pořád kosa a je pak ospalý.

Vzal jsem přirozené vlastnosti a schopnosti, které se dají najít v přírodě. Ovšem je také hodně schopností, jež se dají naučit. Když se podívám na charakterník a vidím "Umím vodní magii", "Rozumím řeči zvířat" nebo "Měním hnůj ve zlato", trochu posmutním.

Co takhle rovnání kostí? Vytvořil jste si někdo stopaře, jenž odhalí týden starou stopu? Znalosti přežití v divočině? Ví, co je v případě nouze jedlé? Umí opravovat šaty? Je dobrý vyjednavač?

Je spousta normálních schopností, jež bych uvítal. Vzpomínám, že moje první postava v Alianční měla napsáno, že stopování a jednoduché felčarství jí nejsou cizí. Jenže koho to zajímá, když máte po ruce čaroděje s léčivými kouzly, že...

Co se charakteru apod. týká, nemám moc co říct. Charakter se tvoří sám. Jednou jsem třeba hrál třeba naprosto vymaštěného rytíře s francouzským přízvukem...

Otázky na příště?