Sikarův chilliblog, neboli mé osobní excesy na Blog.cz

Jdu zálohovat obsah blogu.

Ne, že by mě štvaly vyloženě názory. Ale začíná mi vadit, jak se celá tahle "aféra" a naprosto báječné "téma" musí rozebírat na každém rohu. Můj názor k němu je poměrně dost neutrální. Řeknu snad jen "Spisovatel je ten, komu dlouhé roky píšící spisovatel řekne, že je spisovatel." Předem mohu říci, že mně osobně přímo tohle nikdo neřekl. Ale od těch profesionálů jsem si vyslechl jiné věci. Spisovatelé a spisovatelky asi nejsou příliš prudérní a moc neslovíčkaří. Váš názor může být jakýkoliv, mně je docela slušně ukradený.

Neodcházím jen z důvodu výše zmíněného. Ty důvody kumulovaly zhruba tak posledního půl roku. S dovolením si je nechám pro sebe.

Na tento blog jsem nenapsal, zdůrazňuji nenapsal hodně článků. A nebyly nutně kontroverzní. nenapsal jsem je z různých důvodů. Jen abyste věděli.

Diskuzi pod článkem nechám otevřenou, žádná blokace. Pouze upozorňuji, že odmítám odpovídat na všechny dotazy, na které neodpovím sám automaticky. Pokud na vás nereaguji, smůla. Jakékoliv přemlouvání (k čemukoliv) nemá cenu.

Stěhuji se. Je zábavné, že teď jako když začínám vše nanovo. V práci dávám příští týden výpověď, stěhuji se o víc jak sto kilometrů dál... Proč to nevzít vše najednou? Předem upozorňuji, že nemá cenu hledat mou novou internetovou adresu, protože ještě pár měsíců nebude žádná existovat. Zkuste někdy v červenci napsat do Googlu třeba "únos ého". Pokud nic, zkoušejte to tak jednou za dva týdny. Najdete mě.

Toto není cvičení. Opakuji, toto není cvičení.

Své případné soukromé dotazy zasílejte na dolezal(puntík)karel(ryba)gmail(puntík)com. Do předmětu napište "papundekl", jinak ignoruji. Pokud vám odepíšu "Smůla", znamená to, že na váš dotaz odmítám odpovědět. Pokud budete i přesto otravovat, mažete do blokace.

Je hezké, že už není taková hnusozima, ale taky by mohlo přestat sněžit...

No nic, konec myšlenkám o počasí. Jdu oznámit dvě věci, které se tu sice už mihnuly, nikoliv však v rámci článku.

Zaprvé, konečně se mi na účtu zjevil honorář za povídku v rádiu. 340,- Kč. Na jednu stranu mile potešilo, že mi psaní vyneslo nějaké peníze, na druhou stranu jsem si všiml ve výpisu položky následující - útrata v samoobsluze, která byla za více jak 400,-. Mno, rychle nabyl, rychle pozbyl.

Zadruhé, včera večer jsem po sobě definitivně prošel své hodnocení soutěže O Dračí řád. U některých textů mám dost žhavé tipy, kdo z vás to byl. Tak teď jen očekávám, kdy mě začnete nenávidět.

Předem upozorňuji, že je svým způsobem mou "morální" povinnosti i nadále o této záležitosti mlčet. Nebude však velkým tajemstvím, že podívám-li se na opačné strany stupnice, byly pouze čtyři texty, kterým jsem dal jeden bod. Dvě povídky dostaly plný počet. Pár mělo devět. Od osmičky do dvojky byla hladina víceméně stálá, takže se dá říct, že přišel stejný počet povídek dobrých, průměrných a špatných.

Setkal jsem se s názorem, jak vůbec můžu o nějakém textu říct, že je špatný. Co když z toho bude jednoho dne klasika, která ve své době udělá revoluci v literatuře?

Vážení a drazí, o tom nechť rozhodnou příští generace. Když mi na stole přistane cosi s příběhem o hromadě hnoje a stylistikou žáčka třetí třídy základní školy, ať nikdo nečeká, že se to ode mě dočká kladné reakce. Stejně tak hardcore umělecké texty mají mnohdy ten problém, že literárně jsou možná na úrovni, ale pak to třeba dopadne, že číst se to nedá a příběh je tuctárna nejtuctovější. Tímto upozorňuji, že v minulém ročníku byla surreálná povídka, která ode mě dostala velice kladné hodnocení, protože byla prostě dobrá a dobře se četla. Můžete psát jako Balzac, ale pokud je to o ničem, pouze dobrý styl, ale nulový příběh vám zajistí průměrné hodnocení. Zkrátka a prostě, splnili jste půlku zadání.

Jde o to nejen dobře psát, ale dobře psát o něčem zajímavém, pokud možno takovém, co zde již nebylo milionkrát před vámi. A pokud ano, tak tomu alespoň dodat nějaký nezvyklý prvek, jenž vcelku jednoduchý příběh obalí a učiní zajímavým.

Ačkoliv musím říct, že i ne až tak bombastický příběh lze napsat tak kvalitně a hlavně mu dodat tak dobrou atmosféru (na toto pamatujte, dobrá atmosféra dovede zalátat díry v ději), že si vyslouží obdivné pokyvování hlavou.

Zatřetí, pro letošek dopsáno do O stříbřitělesklý halmochron a Žoldnéřů fantazie. Také byla opětovně vyhlášena Fantastická povídka, Cena Karla Čapka je až za dlouhou dobu a s Ekyelkou máme cuky zkusit jen tak ze srandy Vidoucí (z mé strany dosud nerozhodnuto).

K tomu poslednímu mě napadá ještě jedno téma na rozbor, ale to si nechám na jindy.

Rok kocůra je v plném proudu! Co ho TlusŤjoch vyhlásil, ani tomu nemůže být jinak. Tak jsem se rozhodl ukázat vám, jakého kocůra jsem nedávno chytil. Stačilo čtvrt hodiny a hrst granulí, aby se tato polodivoká šelma nechala přesvědčit, že je ve skutečnosti neskutečný mazel. A proč je to v pajzlárnách? Každá kočka, ty černé tuplem, je Gadrovým agentem, to ví každý

Jak vidno, kocůr se měl u mě dobře.

U Dáří si též pobyl. U všech plchů neřešte tu motýlí čelenku! Dáří si hrála s mou čtyřletou sestřenkou a ta byla velice štědrá.

A nakonec kocůr ve svém přirozeném prostředí. Zdar a sílu do roku kocůra!

Dočetl jsem povídky ze soutěže O Dračí řád. Bylo to náročné, ale je to za mnou. Některým ještě věnuji trochu pozornosti, ale teď už to bude jen takové dobrušování detailů v mém hodnocení. Cílová rovinka byla nadějná. Předpředposlední a předposlední povídka byly hodně dobré, ovšem kousek poslední málem vykolejil vlak, v němž jsem jel. Pokud se jednalo o literárního trolla, bravo, povedlo se. Jeden bod a nechoď mi na oči.

Toto také znamená, že všichni, kdo jste mi poslali něco na ohodnocení mimo, se možná časem dočkáte odpovědi.

Akce "Batoh plný knih a taška v ruce" byla úspěšná, až na to, že se ta pitomá taška dost pronesla. Holt bedna s částí archivu je bedna s částí archivu. Myslím, že ještě dnes zabalím další várku na příští pátek.

V sobotu se konal organizační sraz. Alianční LARP 2012 totiž musí, prostě musí být něco epesního. Trojice pachatelů se slezla U Žrouta Bumby (dobrá, v reálu je to U Sedláka Franty) a nad vajíčky, slaninou, grilovanými žebry a mnoha tekutinami (v tomto počasí mohu říct vivat grog s dvěma cukry) toho projednali, naplánovali a zapsali asi tak desetkrát víc, než bych čekal. Napjatá chvilka nastala, když jsme rozdělovali role a dvě velice lákavé zbyly na mě a organizátora X. Hodili jsme mincí... Mohu říct, že by se mi líbilo hrát obě NPC, ovšem z hlediska dlouhodobého mi asi více sedí to, s čím jsem skončil. (Detaily pochopitelně nemohu uvolnit.)

Lze říct, že pokud vše půjde podle plánu, v červenci se zapíšeme do historie. Přípravy probíhají aktivně již teď, takže mohu říci jen "těši těši".

Mno. Teď už jen pokračovat v Alianční, přečíst po sobě konečně poslední dopsanou povídku, hodit pár organizačních dotazů ohledně jarního aliančního srazu, makat s přípravami na letni LARP, balit...

Hmm. Asi nestíhám.

To je divný nadpis. No, ale funkční, protože poté, co jsem si tady dělal vylejvárnu, si myslím zasloužíte znát konec.

Pohár hořkosti nakonec nepřetekl. Osoba XYZ se dostavila a popovídali jsme si jako dva rozumní lidé. "Krizová" situace byla nakonec zažehnána, ač to povede k tomu, že jistou činnost budu muset začít dělat na nějakých 380 %. To budu úderník, co? A teď vážně, jisté věci se dělalo 80 kusů týdně. Po zjištění, jaké se nakupily zásoby, bylo řečeno, že budeme dávat 150. Dnes bylo řečeno, že 300. Brace yourselves, everypony, to bude maso! Nevěřím, že to jistá státní instituce zvládne.

Zkratkovitě - věc, co mi přinášela stres, je za mnou a dopadla lépe, než jsem čekal. V tomto okamžiku už není nic, co by mi dělalo nějaké větší nervy.

Včerejší hrabošení nese ovoce. Nakonec jsem přehrabal i prostor pod postelí a málem se vyděsil. Našel jsem bednu od bot. A poznal jsem ji. Na základní škole to byla moje nemesis - krabice plná papírů na procvičování matematiky. Otevřel jsem ji a trochu prohrábl. Tedy, najít sešity matematiky z osmé třídy základní školy byl docela šok. Já na tom celé roky spal, aniž bych si to uvědomoval. Krabice byla přetříděna (nechal jsem jen prázdné papíry) a doplněna o odkudsi vyštrachané dětské křížovky a omalovánky. Ještě přihodím pastelky a sestřenec s bratranicí mají zábavu, až tu budou.

Huličův syn a výbuch ve sklárně - stále nenalezeno.

Mimochodem, všichni sběratelé Šiškebab's collectibles, všimli jste si včera uveřejněného kvízu? A dvou nových odznáčků do vašeho alba?

Řekl jsem si, že vám opět pomohu k nějakým těm šiškounům. A proto malý kvíz. Pravidla jsou následující:

1) Diskuze je moderovaná - váš komentář nebude vidět až do vyhlášení výsledků.

2) Kvíz můžete vyplňovat do čtvrtka 9.2.2012 do 20:00. Pozdější odpovědi nebudou započítány.

3) Za každou správně zodpovězenou otázku je jeden šiškoun.

4) Kdo správně odpoví na všechny otázky, ten má navrch další dva šiškouny.

5) Pokud jste pozornými čtenáři blogu, odpovědi jsou hračka.

Otázka první: Kdo je tento mladý muž?

Otázka druhá: Ze kterého filmu je tento záběr?

Otázka třetí: Prosím přesné datum, kdy se udála výprava, na níž byla pořízena tato fotografie.

Otázka čtvrtá: Pojmenujte komiksovou postavu.

Otázká pátá: Které dvě blogerky jsou na této mizerné fotce?

Tak co, věděli jste?

Já vím, zase otravuju.

Včera jsem nemohl usnout. Nevím, možná to bylo tím, že jsem dopsal včera zmiňovanou povídku, možná prostě tím rozjařením nad změnami, co mě čekají. Zabral jsem až někdy v jednu, načež mě ve tři něco probudilo a od té doby jsem jel na režim neuspokojivého polospánku. Nakonec jsem teda budík přeřídil o hodinu a půl dál a i přesto naprosto dobitý napsal šéfové SMS, že si beru sick day z důvodu úderu své chronické nespavosti.

A upřímně, ono se mi ani nikam nechtělo. Původně jsem si plánoval odpočinkový den, ale jsem holt aktivní blbec. Včera dopsaná povídka = den poté se mi vážně nechce nic rozepisovat. Sice jsem se podíval na dva díly dvou seriálů, ale tím jsem zabil ani ne hodinu. Proč nemám rozkoukané něco s díly o větší délce než dvacet minut? No, možná lépe.

Jak to dopadlo? Po včerejším večerním přehrabování šuplat jsem se rozhodl přehrabat svůj hlavní archiv. Pokud neznáte můj archiv, račte se podívat na tento článek. Na rovinu, úmyslně jsem přechovával kdejakou ptákovinu, abych se mohl při přehrabování vždy radovat z toho, že z hromady balastu vyskočí perla. Mno, tak to se muselo omezit. Balast jsem vyházel a zanechal pouze skutečné archivní věci a případně nějaké ty z jedné strany potištěné papíry (na co jiného čmárat komiksy, že). Stručně, dostal jsem opět chuť nějaký načmárat, ale nemám na to čas. Slibuji, že v květnu něco dostanete.

Skončil jsem s takovou spoustou papíru do sběru, že jsem asi zachránil celý háj lesa. I přesto se mi teď před zraky stkví dvě bedny od bot, zpevněné páskou a vybavené štítky "ARCHIV - SKŘÍŇ" a "ARCHIV - ŠUPLATA". První bedna je pro převoz určena již tento pátek a ještě jsem do tašky k ní nacpal pár knih a jeden z mnoha nalezených prázdných sešitů, jenž jsem vyšetřil na sobotní organizační sraz na poznámky. Mimochodem jsem se sám divil, jaké věci jsem dokonce vyhodil. Mám pocit, že některé ve mně vzbuzovaly možná až příliš nostalgie, abych měl ty nervy je zachovávat. Pomyslný nový začátek mi nastal už v roce 2008 a poté 2010, tak nač tu mít stále "písemnosti" osm a více let staré. Sám sebe jsem překvapil, když to odnesla i moje čmaropisná historie lidstva, jíž jsem byl přitom vděčný až na půdu.

A mám z toho všeho dost dobrou náladu. Sice jsem chtěl přebrat věci pod postelí, ale nakonec jsem od toho upustil. Až jindy. Jedinou stinnou stránkou jsou hyperaktivní lidé (celkem jeden), kteří mi už včera chtěli přestěhovat všechny Pratchetty do jiné místnosti. Ano, sice je tu nechávám, ale sakra, nechci tu žít mezi prázdnými policemi! Jako by nestačilo, že jsem dneska udělal pápá některým dnes již ne moc důležitým kouskům minulosti.

Zatím je celá tato akce spíše v duchu nacházení. Nalezl jsem například komiks o raketě, který jsem myslel, že dávno odvál čas. Na druhou stranu poměrně bezpečně uložené původní série Příhod Huličova syna už mají prvního pohřešovaného. Nemohu najít čtvrtý z pěti příběhů nedokončené páté knihy - Huličův syn a výbuch ve sklárně. Pro zajímavost, v tomto svazku byly ještě příběhy Huličův syn kouzelníkem, Huličův syn a Darth Vader, Huličův syn o Vánocích - podruhé a Huličův syn chce ovládnout svět. Z toho je jistě poznat, o jak kvalitní zábavu se musí jednat. Plchužel, pokud ho nenajdu, jsem schopen Výbuch ve sklárně zrekonstruovat jen zpola. Pochybuji, že bych ho omylem vyhodil do sběru, tak se snad někde vyloupne.

No, už plácám. Přijde mi, že můj první případ přeměny blogu v osobní terapii musí být děsná nuda.

Ach ano, na závěr musím ještě jednou, pěkně veřejně, poděkovat m s tečkou za to, že mi dala nahlédnout do jednoho důležitého dokumentu. Ušetřilo mi to trochu práce, takže ještě jednou díky.

Vždycky jsem chtěl, aby tento blog nebyl mou osobní vylejvárnou. Teď se neubráním. Stres, o němž jsem psal minule, je naštěstí částečně pryč, ačkoliv mohu prohlásit, že v pondělí se mi fakt nikam nechce.

V pátek měl přetéct kalich hořkosti. Nepřetekl, protože osoba XYZ za mnou vůbec nepřišla. Očekávam ji v pondělí, ale upřímně - mé rozhodnutí je neměnné, takže všechny řeči budu vypouštět druhým uchem ven. Přesto to nebude fajn zážitek, to vím.

Teď o víkendu jsem si zlepšil náladu. Plánoval se můj přesun přes čtvrt republiky. Prozatimní podoba této akce vypadá přijatelně. Jako by nestačilo, že v malé míře jsem začal už před Vánoci. Když jsem tentokrát přijel a vybalil z batohu deset knih jako předvoj mé sbírky, bylo to jasné. Takže je také jasné, že během následujících měsíců denně věnuji chvilku přehrabování šuplaty a skříněmi a následným tříděním na "vyhodit" a "zachránit". Když pokaždé něco vezmu, zbudou tu jen ty veliké neforemné věci, které pojedou v posledním sledu autem.

U toho všeho se bavím myšlenkou, že oficiální hlavní sídlo (chalupa) se nemění, ale moje "alpha site" se přesouvá dosti radikálně. Krok je to sice dosti velký, ale připravoval jsem se na něj už delší čas, takže vím, do čeho jdu.

Z trochu "profesionálnějších" zpráv - z hodnocení soutěže O Dračí řád mi již zbývá pouhých deset povídek. Zatím anonymním autorům mohu vzkázat, že by občas mohli psát trochu zábavněji. Někdy jsou ty povídky opravdu dobré, ale neděje se v nich zbla nic. Zrovna jsem jich měl několik za sebou.

Dál mohu sdělit, že letošní ročník soutěže O stříbřitělesklý halmochon (do PAFu se započítávají jen tři první místa, ale zkusit se má vše) se povídky ode mě dočká. Denní minimální limit 3000 znaků pokaždé překračuji (někdy dost radikálně) a blížím se konci. Během února dopsat, do půlky března dobrousit a hrrr zaslat. Letošní Žoldnéři fantazie jsou dopsaní už měsíc, takže pro nějaký čas bude klid a pokoj.

Věřím, že tento článek nikomu nic nedal. Pokud jste si ho přečetli, děkuji.

Varování, bude následovat víceméně nahodilá směs písmenek ve stylu automatického textu a volných blbomyšlenek.

Nepíšu sem. Někteří z vás si možná myslí, že kvůli hodnocení soutěže, ale věřte, čtu ve vlaku a sepsání kritik mám večer za chvilku. Ono je to však kvůli více věcem.

Hmm, horká sprcha je fajn věc. Hlavně ten pocit, když z ní vylezete...

Jo, více věcí. Například dneska jsem oznámil jedno své rozhodnutí a dočkal jsem se pochopení. Skvělé. Dost očekávám, že zítra do jistého kalichu hořkosti padne poslední kapka a já namísto stresu zareaguji pokojným "bitch please" a nohami na stole. Dneska jsem se nervoval dostatečně, ale nakonec jsem stihl vše včas. A zítra si NĚKDO může řvát, jak chce. Může mi pohrozit jen dvěma věcmi, přičemž na tu první odpovím "Hurá, konečně!" a na druhou mu odvětím tím nejsladším možným úsměvem a informací, kdo za tuhle situaci vlastně může (ti bystřejší se dovtípili).

Stres. Za poslední měsíc ho bylo víc než dost. Navíc každou volnou chvilku jsem zaplňoval nějakou činností, ať už to bylo studiem inzerce na internetu, psaním kritik povídkám nebo psaním tvůrčím. Zásadně začínám psát v deset večer a vždy o půl dvanácté jsem nejlépe rozjetý, ale současně si uvědomuji, že vstávám před šestou. Perkele.

Jo, stres. Zkoušejte mě denně něčím vysírat. Řekněte, že něco nedělám, ačkoliv v první řadě byste to měli dělat sami. Nařkněte mě z podlézání, lží, a donašečství. Vytýkejte mi něco, co děláte sami ve větší míře. Pokrytci.

(Návštěvníky upozorňuji, že na ně to doopravdy mířeno není.)

To si pak sednu k psaní, pěkně si u toho odpočinu, dám si něco malého a jdu spát s velice dobrou náladou. Ráno není moudřejší večera. Vždycky mám po ránu pocit, že se na mě vše řítí. Neoprávněný. Ráno je paranoidnější večera.

No a pak taky monotónnost. Nedávno mi Vojta z blogu Uajiii řekl (po roce jsme se viděli), že nejvíc ho bavilo, když jsem psal o svém životě. Vážení a drazí, poslední zápisku hodná událost z mého osobního života se odehrála v říjnu. Předtím v srpnu a pak dlouho nevím. A vzato kol a kolem, od podzimu 2010 to je většinou zívačka. To potom oceníte i fakt, že vám lépe jezdí spoje a vy chodíte na jinou zastávku jinou trasou.

To je vůbec zvláštní. Kolem těch míst jsem projížděl autobusem a moc si je neprohlížel. Dneska jsem měl chvilku, tak jsem koukl třeba na ten žulový pomník. Padlí za obou světových válek. A o kousek dál na dvoře starých bytovek jsem po dlouhé době něco vyfotil.

Města mě prostě fascinují. Nejspíš v srpnu o tom bude článek. Ptáte se, proč v srpnu? Ptejte se... Nebo se neptejte, stejně vám neodpovím.

Když nad tím tak přemýšlím, dneska jsem se ani nestihl podívat na žádný díl Doktora. Nevadí. Jindy.

No, držte mi na zítra palce.

Já vím. Nepíšu sem. O důvodech bych se mohl dlouze rozepisovat, ale řekněme, že obecně moc povinností na všech frontách, stres a obecně nechuť řešit něco dalšího.

Na rovinu - překročil jsem tři čtvrtiny povídek soutěže O Dračí řád. Před chvílí mi očima prošla šedesátá první. Vy, kdo jste mě viděli poslední dobou naživo, tušíte, že mi to fakt už leze na mozek. Jenže to bych nebyl masochista já, aby mě to svým způsobem nebavilo. Teď tu sedím, popíjím čaj, koukám na jednu z přečtených povídek a přemýšlím, jakými slovy začít kritiku.

A zde je kámen úrazu. To, o čem chci napsat. Vím, že hodně z vás zaslalo do soutěže povídku. Soutěž je to anonymní, ale pochopitelně mám podle stylu psaní u několika textů tipy, kdo by asi mohl být autorem. Pochopitelně se můžu mýlit. Ještě mám před sebou 22 povídek, tak třeba narazím na něco, co spíše budete vy.

A o to jde. Anonymita. Žádná jména, žádné úplatky, žádné úlevy. Takže... Pokud je to opravdu dobré, sice třeba budou připomínky, ale u několika povídek jsem víceméně napsal dvě věty, že jako dobré a samo za sebe hovoří bodové hodnocení. Prostě celkový pocit z povídky těžko okomentujete. Některé se mi líbí na 10, jiné na 7, ale prostě líbí. Pokud se ocitnete někde tady, jsem s vámi spokojen. Jak budete mít bodů méně, poprosil bych o následující:

Nevylévejte si na mně zlost. Zvlášť pak, pokud podobné hodnocení schytáte od více lidí. Když vidím, že to je fakt hrůza, napíšu to. Jenže i povídka, co se umístí ve slabším průměru (nepěkné 4 body třeba) má svým způsobem šanci. Kritiku většinou píšu tak, aby si z ní (viditelně ne neschopný a na zabití) autor něco odnesl. Pokud zmíním, že jisté pasáže jsou křečovité nebo dialogy nereálné, zkuste si to přečíst nahlas nebo s někým sehrát jako scénku. U popisů se zase zamyslet, zda takové detaily, jež líčíte, jsou opravdu nezbytné pro čtenářovo pochopení. Upřímně, v pár povídkách lidé byli schopni popsat naprostou zbytečnost tak, že popis zabíral celý řádek. K ničemu. "Šedivá bunda s vysokým límcem" stačí. Nepotřebuji vědět, že to byla "Ocelově šedivá zimní bunda se sedm centimetrů vysokým límcem, kterou když jste zmuchlali a hodili pod okap, tak vypadala jako opuštěné slůně". (Bacha, teď se může zdát, že jsem přeháněl, ale věřte, že někteří lidé jsou toho schopni.)

Takže malá smlouva - i nízké ohodnocení neznamená, že to bylo nutně špatné na vyhození do koše. Výčet chyb není k tomu, aby vás shodil, spíše vám pomohl. A zatřetí - jelikož většna z vás je pro mě jen identitou na internetu, doopravdy pro mě není problém zablokovat pisatele výlevů, jaký jsem zlý a nechápu skutečného umělce.

Všichni máme stále co zlepšovat. My všichni. Někdo méně, jiný více. Nemějte mi za zlé, když vám napíšu něco ne zcela milého.